PSYCHOSOMATIKA COVID-19

Nejsem velký fanda “psychických příčin” nemocí, protože se to většinou používá velmi zkresleně. Nemoc (jakákoliv) nemá žádnou psychickou nebo duchovní příčinu, není tam přímá kauzalita. Pokud příčina, tak je vždy psycho-somatická, tedy vězí jak v duši, tak v těle a to, že tyto dva aspekty nedovedeme vnímat zároveň na tom nic nemění. Ale protože mnoho lidí vnímá nemoc jako čistě fyzickou a materiální záležitost (asi jako když se jim pokazí auto), jsou tyto “duchovní příčiny” dobrou cestou k tomu, jak začít vnímat naše zdraví komplexněji. A tak bych se podobně a možná maličko ezotericky chtěla zamyslet nad kontextem naší současné situace. Použijme COVID-19 jako filtr, kterým nahlédneme na současné dění a možná nám to ukáže některé aspekty, které jsme dlouhodobě přehlíželi nebo zanedbávali.

Jeden z důvodů, proč jsem u psychických příčin nemocí zdrženlivá, je to, že je dost těžké to zobecňovat. Respektive to musíte zobecnit tolik, že to pak už vůbec nic neznamená. Když vás bolí hlava, protože “máte něčeho plnou hlavu”, tak vám to moc nepomůže, a to ani v případě, že víte, čeho tu hlavu máte plnou. Migrenici vědí své. Na druhou stranu, COVID-19 je zajímavý tím, že se jedná spíše o celospolečenskou záležitost. Už proto se na něj nedá pohlížet jako na “běžnou chřipku”, protože se postupně stal problémem i těch, kteří jím netrpí. Proto si tady dovolím maličký úkrok směrem k ezoterice a budu ho chvíli pracovně považovat za symptom celospolečenský a nikoliv související jen s těmi konkrétními jedinci, kteří jím trpěli či trpí. 

Pojměme tedy pracovně COVID-19 jako chřipku kombinovanou se zápalem plic. Ty společné symptomy jsou horečka, kašel a případně tedy něco jako zápal plic. S chřipkou máme zkušenosti všichni a její “poselství” si nejčastěji vykládáme jako “zpomalit”. Právě proto, že nás uvrhne na lůžko a donutí přerušit aktivity. Právě z tohoto důvodu se teď každou chvíli dočteme, že máme zpomalit, obrátit se dovnitř, využít času k vnitřní inventuře, atd. Určitě jste toho už taky četli dost. A možná vám taky začalo vrtat hlavou, jak to má asi udělat zdravotní sestra. Podnikatel, který ze dne na den přišel o příjem. Někdo, kdo měl nastartovaný projekt, který se najednou zastavil…Jistě vás napadne spousta dalších příkladů. Tohle je přesně ten limit, na který při “interpretaci” nemocí narážíme. Zobecnění fungují jen do určité míry a jakmile se přeženou, fungují kontraproduktivně (nebo jsou z toho prostě jen další ezo-bláboly). 

Ona totiž ani ta obyčejná chřipka neznamená výhradně to, že máme zpomalit. Nikdy se vám nestalo, že jste lehli během dovolené? Nebo v létě o prázdninách? Kde je potom ta “nutnost” zpomalení? Nemoc – jakákoliv – ukazuje na jediné. Na energetickou nerovnováhu – ta zahrnuje tělo i duši. Ano, pokud pracujete nad míru, nespíte nebo zažíváte v práci větší než snesitelnou míru stresu a ulehnete s chřipkou, tak si potřebujete odpočinout. Ale jen v tomto konkrétním případě. Jindy vám ta chřipka říká něco úplně jiného, třeba to, že máte naopak něco dělat. To, co je důležité u nemocí vnímat, není nějaké “duchovní poselství”, ale naprosto pragmatické věci – co nám nemoc znemožnila, v jakých činnostech nás zastavila, v čem nám brání nebo kdy a co nás přesně bolí a v jaké situaci. A na straně druhé – k čemu nás to vede nebo nutí. Tady už se nám rýsuje vhodnější “celospolečenská” interpretace COVID-19. 

Někoho situace donutila zastavit, někoho naopak nutí k aktivitě. A jak skrze to zastavení, tak skrze aktivitu můžeme navnímat, kde se naše vlastní rovnováha narušila. Na globálnější úrovni pak najednou vidíme, že nás situace nutí daleko více spoléhat sami na sebe. Hlavně v otázce zdraví. Mnoho lidí běžně jede na autopilota a zdraví řeší až ve chvíli, kdy se něco “porouchá” a pak si prostě zajde do špitálu s přesvědčením, že to tam opraví. A ono to tak často i funguje, protože západní medicína je v tom mechanickém opravování velmi dobrá. Co se stane, když se zdravotnický systém zhroutí, kapacita přetíží nebo nebude personál, na to jsme až doteď vlastně nemuseli myslet. Najednou se docela nepříjemně ukazuje, že by se mohlo stát, že opraváři nebudou k dispozici. Nebo budou mít plno. Dojdou náhradní díly nebo nářadí. Najednou je velká část té zodpovědnosti zase zpátky na nás a není to úplně příjemný pocit. 

Ano, vyrábět na koleně plicní ventilátory je jistě fatální selhání role, kterou by stát v řízení krize měl hrát, ale na druhou stranu – nebylo naše zdraví naší odpovědností vždycky a jen jsme se to prostě rozhodli ignorovat? Vidím to velmi zřetelně při vlastní práci. Na psychosomatické (nebo i jiné podobné) poradenství se většina lidí dostane až poté, co jim běžné zdravotnictví není schopné s jejich problémy pomoci. Tedy až ve chvíli, když už problém mají a je takové povahy, že vlastně nevědí, co s tím. Ale psychosomatika (výživové poradenství, ajurvéda, čínská medicína…) jsou primárně prevence. Mají udržovat zdraví a až v krajním případě léčit nemoc. Tak, jak se traduje o čínské tradiční medicíně – že císař platil lékaři pouze v případě, že zůstával zdravý. Protože jeho prací byla právě péče o zdraví, nikoliv léčba nemoci. Zásady zdravé prevence jsou jednoduché – kvalitně jíst, dobře spát a udržovat se v psychické pohodě. Ale za takové rady vám nikdo nezaplatí – obrazně řečeno. Naopak, i zadarmo vás s nimi většina lidí pošle tam, kam slunce nesvítí (jo a slunce je taky moc důležité 😉 ). 

Naopak, čím složitěji a vědečtěji (nebo mystičtěji – podle preferencí klienta) se poradenství tváří, čím sofistikovanější a dražší přístroje či prostředky používá, tím lépe to přijímáme a považujeme za odborné. A je úplně jedno, jestli se jedná o někoho, kdo vám pomocí dvou elektrod měří hladinu vitální energie, rozbíjí bloky nebo hubí parazity nebo se jedná o “seriozní” metody. Když jsem si minulý rok zhmoždila chodidlo, tak poté, co to příšerně nateklo, mě kamarádka zdravotní sestra nahnala na chirurgii. Jaké bylo moje překvapení, když se doktorka mojí nohy ani nedotkla a okamžitě mě odeslala na rentgen (který neukázal žádnou zlomeninu). Ani poté se toho ani nedotkla a já dodnes přesně nevím, v kterém místě jsem tu nohu měla poraněnou, jestli to byly šlachy nebo nějaké měkké tkáně nebo co vlastně. Přístroj řekl, že to není zlomené a hotovo. Větší, neřkuli osobní nasazení netřeba. Ale najednou je toho osobního nasazení třeba, až nevíme, kde nám hlava stojí…

V čem nám COVID-19 naopak brání? Ekonomické věci považuji za důležité, ale druhotné. Environmentalistické “příroda si oddychne” v tom také nevidím. Z mého pohledu nám COVID-19 brání považovat se za nesmrtelné. Protože to je to, co nás na tom ve skutečnosti děsí asi nejvíc. Celá naše společnost je postavena na iluzi, že všechno je možné. Všechno se můžeme naučit, všechno dokážeme změnit, všechno dokážeme vyléčit…Že se to pokaždé nepovede, považujeme spíše za výjimky, co potvrzují pravidlo. Je to asi jen mé subjektivní pojetí věci, ale podobně jsem to cítila už v tom humbuku kolem uprchlíků. Pomoci lidem v nouzi je ekonomicky náročné, ale nikoliv nemožné. Intergrovat jinou mentalitu či náboženství je také komplikované, ale opět ne nemožné, ani nijak zvlášť děsivé. Zejména v tak ateistické zemi jako je ta naše. Integrovat zkušenost s tak hlubokými hrůzami, kterou si tito lidé s sebou nesou, to už těžké je. Dosud jsme nezpracovali holokaust a kdo ví, jestli toho někdy budeme na úrovni Evropy schopni. Je to jako přímý pohled do pekla. Do našeho vlastního pekla, které je tu stále s námi.

Denně zemře na světě daleko víc lidí hlady než na COVID-19. To nás neděsí, protože my tady máme prostředky, jak se tomu vyhnout. Nemusíme hledět do očí lidem, kteří umírají hlady. Smrt hladem pro nás neexistuje. Smrt v důsledku obyčejné chřipky taky ne, to je spíš smůla. Ale lidé, umírající na chodbách nemocnic, protože není, kdo by se o ně postaral nebo nejsou prostředky, to je trochu jiný kalibr pekla. To je smrt, kterou tady u nás vidět nechceme. Stejně, jako nechceme vidět válku nebo koncentráky. Takoví přece nejsme, to už se nám nemůže stát. A najednou nám taková obyčejná “horší chřipka” připomene, že lidská zkušenost je jen jedna a že stejně jako platí, že  “kdo zachrání jednoho člověka, zachrání svět”, tak platí i to, že co se děje jednomu poslednímu člověku na planetě, děje se nám všem. 

A to byla teprve chřipka, tak co ten zápal plic? Obecně řečeno – konflikt na úrovni vztahu ke světu (zánět = konflikt, plíce, dýchání = kontakt se světem). Tady se ta environmentalistická témata dost nabízejí a pro mě za mě si je tam dosaďte. Já s tím nesouzním z jednoho prostého důvodu. Nesouzním s pojetím, že tu máme něco “v péči”. Považuji člověka za součást přírody jako celku a pozorujete-li přírodu nezaujatě, bez emocí a posuzování, co je dobré a co je špatné, tak uvidíte permanentní boj o pomyslné místo na slunci. Když si přečtete třeba Tajný život stromů, lépe pochopíte, jak to myslím. To, co romanticky vnímáme jako rovnováhu a harmonii, je dosaženo prakticky neustálým bojem a vyvažováním zisků a ztrát. Nikde žádná “moudrá Matka příroda”, jen boj, skrze který je neustále nastolována a porušována rovnováha. 

Nerada bych, aby to někdo vnímal jako obhajobu toho hovadského chování, které ve vztahu k přírodě předvádíme. To ani náhodou. Jen povahu našeho konfliktu se světem vidím ne v tom, jak se ke světu chováme, ale v tom, že nevnímáme pořádně svoji roli v něm. Pokud by mravenci měli možnost ovládnout svět, udělají to. Nebude je zajímat, že je to kontraproduktivní a že časem nebudou mít co žrát. Ale mají, stejně jako člověk, za určitých podmínek potenciál tenhle svět zničit. Ty “určité podmínky” známe z katastrofických filmů – vždycky k tomu dojde ve chvíli, kdy se daný druh začne chovat “jinak”. Jinými slovy, dokud se mravenci chovají jako mravenci, nikomu nic nehrozí. Až se začnou chovat jako třeba vlci a budou koordinovaně napadat daleko větší kořist, než jsou sami (a že by to mravenci klidně zvládli), tak pak jsme v průšvihu a každá procházka po lese se může změnit v boj o holý život (který nevyhrajete, protože když na vás spadne ze stromu několik miliard lidožravých mravenců, jste v háji). 

A tady se dostáváme na trochu tenčí led filosofie. Co způsobuje, že se mravenci chovají stále jen jako mravenci. Jak “vědí”, co mají dělat? Je to instinkt, naprogramování, determinace…? Ví mravenec, že se chová jako mravenec a co to obnáší? Dovedl by to změnit? Samé otázky… A ta největší – pro nás – zní “Co to obnáší chovat se jako člověk?” Jak skloubit ten neustálý boj o místo na slunci, ten neustálý pokrok a zlepšování všeho s nějakou přirozeností a pokorou, se kterou přijmeme to svoje místo v rámci celku. Nemusíme ten celek nijak zvlášť podporovat, vlastně ani chránit. On si poradí dost dobře sám, povyšujeme se nad ty ostatní části zcela marně. 

Možná by stačilo, kdyby měřítkem našich aktivit byl zase jen člověk. Nemyslím, že se někam posuneme sebemrskačským kydáním hnoje na “lidskou rasu”, na to, jací jsme, jak odporně se chováme a jak je COVID-19 logický důsledek a vlastně trest za to, co všechno jsme napáchali. Myslím, že si tím uzurpujeme víc důležitosti, než nám náleží. Nejspíš nás nikdo netrestá, protože nikoho nezajímáme. Možná tu ani není, kdo by trestal. Žádný žalobce ani soudce. Jen my sami. Přijmout sám sebe, podívat se do očí svým nejhorším strachům, největším slabostem a nejodpornějším sklonům, to je to, čeho se většina z nás snaží – sama nebo s něčí pomocí – dosáhnout a jeví se to být tím největším a nejtěžším úkolem na naší cestě tady. 

Často nás k tomu přivede právě nemoc. Díky níž si uvědomíme, jak moc se snažíme zapomenout a potlačit některé věci, které se nám subjektivně nelíbí nebo se snažíme zavděčit někomu jinému. Jak málo autentičtí jsme. Jak se snažíme o věci, na kterých nám ve skutečnosti nezáleží. Jak se ženeme za něčím, o čem ani nevíme, jestli nám bude nějak k užitku. Když jsme s tím konfrontováni, tak spontánní reakce je vždycky “panebože, co jsem to za debila, vždyť si tu nemoc zasloužím”. Jenže to není cesta k uzdravení. Ani nejde o to, abych toho debila “přijal”. Pomůže jen pouhé přijetí, které je prosté posuzování. Jde o to, nahlédnout celek, což je něco, co nedáte do slov. Ale když máte štěstí a hodně na tom makáte, tak se to občas uděje. Dotek věčnosti. Nevím, jestli nám to může přinést COVID-19. Ale stálo by za to se nad tím aspoň zamyslet. Když už jsme doma v karanténě 🙂